Domů » Blog » Jak jsme (ne)fotili na Téryho chatě

Jak jsme (ne)fotili na Téryho chatě

Je středa 4. prosince 2013, deset hodin večer. Mikulášské týmy už si chystají výbavu na zítřejší pochůzku, nad Prahou se přetahuje končící podzim s nastupující zimou a já se chystám na pražském hlaváku do nočního rychlíku do Popradu. Namířeno mám na Téryho chatu ve Vysokých Tatrách, kde pořádá fotografický workshop Michal Balada, dle mého názoru jeden z nejlepších tuzemských krajinářů. Stevardovi mého vagonu připlácím za sólo kupé a ještě než se rozvalím na sklopném lehátku, přemýšlím nad nepříliš dobrou předpovědí. Deset předchozích dnů byl Lomnický štít zalit každý den sluncem a po sněhu nebylo památky. Ty tři dny od pátku do neděle, které nás na Térynce čekají, nám má ale počasí přichystat pravý opak. Nezbývá než spoléhat na známé heslo, že počasí se na horách mění z hodiny na hodinu, a že se nám slunce přeci jen ukáže. Následuje osmihodinové natřásání ležmo, doprovázené marnými pokusy o spánek, a je tu šestá ráno a Poprad. Mžourám do tmy na peroně a hledám prvního z účastníků, na kterého už také nevyšlo místo v autě a jel po své ose z Břeclavi.

O třicet minut a jedno silné kafe později už sedíme v električce z Popradu do Starého Smokovce a koukáme z okna na rodící se den. Za popradskými paneláky probíhá celkem korektní východovka, kterou s kolegou jako správní „pacienti“ znalecky hodnotíme. Tatry před námi ovšem mají vrcholy zahalené v mracích. Na náladě nám to neubírá, konečně nás čeká pár dní v horách, pryč od civilizace, pracovních povinností a placení účtů. Protože ještě nezačala zimní sezóna, lanovka na Hrebienok mimo víkendy nejezdí, takže nahoru vyrážíme pěkně po svých. Se zbytkem týmu máme dohodnutý sraz až na chatě, proto využíváme zatím slušného počasí a vyrážíme nahoru. Na Zámkovského chatě při Tatranské magistrále proběhne nezbytné pivo a halušky, tamnímu přátelskému vlčákovi párkrát hodím klacík a po pár set metrech už se před námi rozestupuje Malá studená dolina s lehkou pokrývkou sněhu z předchozí noci. Počasí se lepší, mezi mraky začíná prosvítat slunce a lovíme první záběry. Předbíhá nás chatař Miro se svým malým hafanem Majkym a na jeho zahalekání „Workšop Michal Balada hej?“ se mu hlásíme jako předsunutá jednotka. Hlavní výstup s plnou bagáží na zádech nám dává zabrat, ale po závěrečném kličkování mezi skalisky na nás konečně hodí solární články Térynky uvítací prasátko, jsme v cíli. Další „prase“, které má 18 kilo a nese se na mých zádech, s úlevou shazuji na zem. Čtvrteční odpoledne je slunečné a na Térynku se začínají trousit první figury se stativy na krosnách. Se soumrakem přichází mraky, sílí vítr, ale v 8 večer je celá sestava v chatě a u piva a guláše spřádáme plány na zítřejší první den.

Je tu pátek a brzy ráno hlásí Michal po nakouknutí ven patnáct stupňů pod nulou, nízké mraky, vichr a něco nového sněhu. Na jihovýchodě nad Popradem je ale oblačnost protrhaná, takže zasvítit by mohlo. Soukáme se ze spacáků, nabalujeme na sebe vše co máme a za pár minut už s námi venku cloumá vichřice, která měla podle chataře v noci rychlost až 170 km/h. Několikrát za minutu se do nás opírají poryvy plné zvířeného sněhu, při kterých je problém zůstat stát na místě. Přesto rychle stavím stativ, protože vím, že mráz se mi brzo dostane pod rukavice. Musím ho stále přidržovat rukama, vítr by s ním jinak udělal rychlý proces. Do toho se snažím udělat fotku, mé pokusy ale nestojí za nic. Slunce nechce nahoru. Po třiceti minutách mizím do chaty rozmrazit prsty a poté, co do nich opět dostanu aspoň trochu citu, se vracím na scénu. Už jen s foťákem na krku, bez stativu. Právě včas, slunce během tří minut putuje sněhovou difúzí jako reflektor motorky v mlze, aby se poté na dalších dva a půl dne nadobro schovalo. Děkujeme a zůstáváme s pozdravem! Naštěstí se mi ho povedlo zachytit.

Ještě než si dáme raňajky a čaj s rumem na zahřátí, venku se začínají ženit čerti. Vichr se opírá do Térynky, začíná vydatně sněžit. Chata se přepíná do úsporného režimu, bateriemi nabitými v předchozích dnech ze solárů je třeba šetřit, kotel vytápějící chatu jede také na půl plynu, takže termoprádlo sundaváme jen na noc do spacáku. Na chatě jsme pouze my, 9 chlapů s jasnou diagnózou, a chatař. Pozitivní zprávou je, že zrovna došlo k naražení sudu a hlady také neumřeme. Obsazujeme tedy restauraci a zahajujeme dvoudenní vynucenou talk-show na témata zdaleka nejen fotografická. Nutno říci, že se sešla opravdu výborná parta, nikdo neremcal na špatné podmínky a v chatě panovala velmi pohodová a uvolněná atmosféra. Té smůle s počasím se nešlo než smát. Po obědě už zevling nabírá netušených rozměrů a objevuje se návrh vyjít si i přes ten nečas na tůrku do Sedielka. Jako jediný beru na krk svou nebohou Alfu, která je podstatně mrazuvzdornější než její majitel. Hned po pár krocích venku přilétá vodorovná sněhová sprcha, při které se mi ztrácí i hoši, stojící tři metry ode mne. Sněhu přibylo, v návějích se boříme po kolena a vítr v exponovanějším terénu není ideální. A protože začíná ubývat světla, cvakneme ještě skupinovku a ve dvou třetinách cesty na Sedielko to otáčíme. K Térynce přicházíme za soumraku, řasy mám k sobě přimrzlé, že sotva vidím. Foťák je na pár místech obalen ledem, roler přimrznul na cloně 4, ale fotí bez problémů dál. Teplota padá k mínus dvaceti, tak honem na bar na zdravotní borovičku! Spát jdeme s vědomím, že podle předpovědi to bude ráno beze změny, přesto jako nenapravitelní optimisté nastavujeme budík na hodinu před východem slunce.

Celou noc z pátku na sobotu fučí skulinami chaty meluzína, takže ráno nikoho nepřekvapí Michalova slova, že je vše při starém. Dveře ven nejdou pro návěje skoro otevřít, mráz je stále někde mezi mínus patnácti a dvaceti, sněží a slunce se zřejmě vytratilo ze své sluneční soustavy. Otočit se na druhý bok a spát dál! Dopolední scénář je stejný jako ten páteční, debatujeme u piva, někdo hraje šachy, někdo hibernuje. Není mi jasné, odkud pan organizátor tahá už asi padesátý obložený chleba. Náš stát ve státě zkrátka žije vlastním životem.

Před polednem pročísne vzduch čísi nápad, že bychom mohli na oběd seběhnout dolů do doliny na Zámkovského chatu. O dvacet minut později naše skupina zahajuje oblastní přebor v zapadání do čerstvých závějí a ztrácení směru. Protože zima teprve začíná, cesta dolů ještě není vytyčená kůly, jsou tam pouze ty skialpové. Čerstvý sníh zavál cestu a viditelnost je tak třicet metrů, jisté je jen to, že je třeba jít kamsi dolů doprostřed údolí, protože po stranách se zvedají štíty Malé studené doliny. Vedení a prošlapávání stopy se ujímá Jirka, což je také poslední moment, kdy se ještě pohybujeme plus mínus po cestě. Velmi dobře si pamatuji jeho slova, že to vezmeme zkratkou. Následuje asi hodinu a půl trvající sestup, kdy zapadáme až po pás do prašanu a kleče. Nakonec se ale svah srovnává, jsme dole a cesta na Zámkovského je volná. Posilníme se a nahoru už si tuto humornou akrobacii v kleči odpouštíme. Snažíme se držet neviditelné cesty, boření nebere konce. Zbytek dne na Térynce se ničím neliší od toho předchozího, debatní témata zdaleka nejsou vyčerpána, sud také ještě není prázdný. Počasí je stále stejné, zítra nás čeká poslední ráno a sestup zpět do civilizace. Dle předpovědi má s sebou neděle přinést zlepšení počasí, na ráno to ale ještě nevypadá. Jsme dohodnuti dát rychle snídani a vyrazit dolů, ať jsme všichni nějak rozumně doma. Uléháme smířeni s tím, že po stránce společenské to byl velmi kvalitní workshop, jen ty obrázky domů prostě nepřivezeme.

Vítr si pohrává s chatou zase celou noc, budík zvoní před sedmou. Hvězdy znovu není vidět, začínáme se tedy balit k sestupu do Smokovce. Techniku pořádně usadit ve fotobatozích, ty zase strčit do krosen, všechno pořádně upěchovat a zapnout. Hotovo, můžeme jít na poslední snídani. Najednou se stává něco nečekaného: Za oknem se místo obligátní šedi objevuje náznak čehosi žlutooranžového! Slunce?? To nemůže být pravda!!! Jenže ono je to tak, změna počasí přišla na poslední chvíli. V noclehárně s třípatrovými palandami a minimem prostoru začíná tanec, který umí předvést jen krajináři v těchto situacích. Každý se dobývá do své už zabalené krosny, popadá foťák se stativem a žene se ven jak tříleté dítě k vánočnímu stromečku. Nad Popradem zlátnou mraky a slunce se chystá probrat velký teploměr přišroubovaný k chatě z letargie. Nadšeně běháme po skalách a konečně fotíme to, kvůli čemu jsme přijeli. Mráz a vítr nám v tom nemůže zabránit, už jsme si zvykli! Jen jedna osoba nefotí, stojí na jednom z šutrů, pozoruje nás a spokojeně se usmívá. Michal tu před rokem na workshopu zažil úžasné podmínky a dnes mu to ani nestojí za vytáhnutí foťáku z chaty.

Konec dobrý, všechno dobré! Po snídani už jen stisknout ruce všem borcům, Michal nás ještě provede kličkovanou v horní části sestupu, než sami najdeme cestu k Zámkovského. U chaty zase podrbu vlčáka a odpojuji se, musím napřed, protože chci stihnout polední expres Žilina - Praha. Nade mnou je azurové nebe bez mráčku a Tatry opět čeká týden slunečného počasí. To je tak, když krajinář míní a počasí mění. Z vláčku do Popradu ještě fotím celý masiv Tater, koupající se v dopoledním slunci. Počasí je nakažlivé, přehrávám si všechny zážitky a usmívám se, protože to BYL dobrý workshop! I cesta může být cíl :)

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace