Domů » Blog » Jak jsme jeli cuknout špicí (aneb výpad k Zugspitze)

Jak jsme jeli cuknout špicí (aneb výpad k Zugspitze)

Celé jaro si s fotografickým parťákem Tondou přes telefon pravidelně vyměňujeme mobilovky západů slunce a červánkových obloh, vyfocené z oken našich domovů (tedy s obsahovou kvalitou nula). Doprovázíme je povzdechy, jaké by to bylo být teď u stativu na horách a kdo že má větší horský absťák. Tato ujetá komunikace nemůže dopadnou jinak, než že na svátek 5. a 6. července naplánujeme vyrazit alespoň na 3 dny na rakousko-německé pomezí do oblasti Zugspitze. Jak už to ovšem bývá, fotograf míní a počasí mění. Výpravu musíme kvůli nepříznivé předpovědi odpískat a protože už jsme tolik natěšení, hned doma hlásíme další červencový termín, kdy se bez nás budou muset polovičky obejít. Štěstí na počasí však nemáme ani na druhý pokus 15. července, a dokonce ani na třetí pokus 29. července. Frustrace s námi cloumá a zprávy, které si posíláme, jsou jak z doby temna. Ani po třech nezdařilých pokusech nám však není pomoci, s plánem na expedičku už jsme zašli příliš daleko na to, abychom ho jednoduše hodili za hlavu.

pátek 5. srpna

Před prvním srpnovým víkendem se nad námi bůh počasí Zákopčaník konečně slituje a na meteo-servery sesílá ty správné předpovědní modely. V pátek, kdy máme odjíždět, má naši lokaci opouštět fronta, v sobotu má už od rána nastoupit tlaková výše a slunečno se má oblasti Garmische držet až do poloviny úterka. Doba temna končí a v pátek po poledni mne Tonda nabírá v deštivém počasí u domu. Ti, kteří četli silvestrovský report z Dolomit, už se jistě nepozastaví nad mým tradičním potravinovým déja vu. Aneb opět mám pocit, že jsem to při nákupu zásob trochu přepískl a polovinu jídla povezu zpět. Ale sic! Jsme ještě na Chodově a horské výšvihy jsou teprve před námi!

Cesta v občasném dešti při poslechu Cimrmanů vesele plyne a jak se blížíme k Mnichovu, pomalu vyhlížíme onen slibovaný konec oblačnosti a protrhávání mraků. O 30 minut později nám v hodinové koloně okolo Olympiaparku dochází, že spíše než zkoumání atmosféry jsme se měli věnovat dopravnímu zpravodajství. Zanedlouho máme nicméně Mnichov za zády a pokračujeme na Garmisch-Partenkirchen. Počasí se však nelepší a naše optimistické vyhlídky, jak to při západovce po odchodu bouřek určitě dramaticky zasvítí, začínají dostávat trhliny.

K malebnému jezeru Geroldsee dojíždíme s dostatečnou rezervou hodinu před západem slunce. To je však beznadějně zalezlé, stejně jako my v zaparkovaném autě, na které bez ustání mrholí. Zákopčaníku...?!? O pár minut později přichází z šedi od jezera postava se stativem, která se rychle uklízí do za námi stojící Toyoty se slovenskou značkou. Tonda jde ihned hodit pár dotazů, ovšem Slovák jen něco zamumlá, mizí v útrobách vozu a odjíždí. Déšť trochu ustává, balíme tedy stativy a brašny a i přes ty mraky to jdeme k rybníku zkusit. Scéna je ovšem naprosto plechově šedá, takže fotíme jen pár mizerných záběrů a balíme to. Cestou k autu se ujišťujeme, že odchod tlakové níže rosničky prostě jen netrefili přesně a tato se určitě odporoučí přes noc. Zbývá tedy najít nějaké místo pro postavení stanu. Jedeme kousek za vesnici, podjíždíme celkem frekventovanou silnici a bivak zakládáme asi 20 metrů za souběžnou tratí. Kvalitu nadcházející noci si tak umíte jistě představit. Auta a jejich reflektory na stěnách stanu jsme ještě schopni jakžtakž vytěsnit, ovšem s průjezdem každého vlaku máme pocit, jako by nás ze spacáku vysypali přímo doprostřed Matějšké. Nejprve zahoukání před přejezdem a poté obrovský randál doprovázený světelnou show z rozsvícených oken vagonů. Prvotní vjem našich polospících tělesných schránek při každém průjezdu lze slovně vyjádřit asi tímto šokem: "POMOC, LEŽÍM NA KOLEJÍCH A ŘÍTÍ SE NA MĚ VLAK!"

sobota 6. srpna

Po vláčkové noci zvoní budík v pět ráno a hned si sdělujeme, kolik kdo v noci naběhal po kolejích kilometrů při úprku před zabijáckou mašinou. Radost z toho, že jsme přežili, ale vzápětí střídá zklamání, neboť venku je mlha a znovu mrholí. Přesto vyrážíme k jezeru. To je obklopené šedivým hnusem, cvakneme mobilovku a jdeme k autu posnídat a uvařit kafe. Cestou k němu se míjíme se Slovákem ze včera, který se poté zastaví na cestě a stojí a kouká tam dlouho předlouho. Malebné Geroldsee tak opouštíme bez jediné slušné fotky. Ještě ráno přejíždíme k další plánované vodní ploše, k velkému Eibsee, nad nímž se schovaná v mracích tyčí monumentální Zugspitze. Na okruhu kolem jezera je naprosté liduprázdno, jdeme se tedy podívat na protilehlý břeh, od nějž by se daly fotit odrazovky s horou. Konečně se mraky trochu protrhávají, objevuje se slunce a za pár chvil se ukazuje i vrchol. Horečně stavíme stativy a děláme pár fotek. Světlo už je sice dost ostré a východní orientace slunce vůči kopci není ideální, ale aspoň něco! Nakonec neodoláme průzračné tyrkysové vodě jezera a dáváme pořádnou koupačku, která nemá chybu. Tím naše působení u Eibsee končí a je načase nandat krosny a vyrazit nahoru.

Přejíždíme německo-rakouskou hranici a kolem poledne stavíme v Ehrwaldu vedle infocentra, kde nám ohledně počasí neřeknou nic, co bychom nevěděli. Dnes už mělo být podle všech předpovědí slunečno, ovšem ani Sonnenspitze, ani Tajakopf, mezi které máme namířeno, nejsou pro mraky vidět. V kavárně s wifi ještě dáváme dortík, kávu a pivo, poté už nejde nadcházející martýrium oddalovat. Pod lanovkou na Ehrwalder Alm balíme stan, spacáky a karimatky, stativy a fotovýbavu, oblečení, vařič, jídlo, dvě pet lahve vody a do posledních skulin rveme každý po čtyřech plechovkách jedenáctky Kozla. Tonda ještě za mocného aplausu v podání jedné osoby (mé maličkosti) přibaluje Tullamorku v plastové flašce z letiště. Jeden lok na kuráž a kolem druhé vyrážíme! Čeká nás 1100 výškových metrů na 6 kilometrech. V plánu máme vystoupat nad nádherná horská jezírka Seebensee a Drachensee, tam rozbít tábor a následně již ležérně usrkávat pivo při luxusní západovce. Že ano Zákopčaníku?!

Stoupáme nejpřímější cestou alias direttissimou a potíme se jako skunci. Cesta vede nejprve lesem, posléze jej opouští a dále už se s námi stavitel cesty vůbec nemaže. Chvílemi se lopotíme sutí, chvílemi po skále, která je místy odjištěná fixním železným lanem jako béčková ferrata. S lehkým batůžkem by to byla radost, s našimi kredenci na zádech je to nehorázná fuška. Mraků stále neubývá a slunce nevidíme. Po nastoupání šestiset metrů k Seebensee dorážíme už slušně zhuntovaní a dáváme pauzu. V sedle nad námi je vidět chata Coburger Hütte, za kterou leží ve výšce 1900 metrů schované Drachensee. Máme toho před sebou ještě dost, takže za krátko se pouštíme do serpentýn mezi jezírky. Tehdy přichází první větší demence dnešního dne. Proti nám sestupují od chaty nalehko turisté a já začínám čím dál víc cítit pivní odér. Říkám si, že nahoře asi jede slušný mejdan a šlapu dál. Po dalších minutách, kdy mám pocit, jakobych se procházel chmelnicí před sklizní, si konečně uvědomím, že mi něco pořád kape na lýtko. JEŽIŠMARJÁ KOZEL!!! Konečně mi dochází skutečný rozsah tragédie. Jedna ze čtyř plechovek nevydržela tlak batohu a praskla. Aby zůstal vyteklý pěnivý mok alespoň v našich myslích (a čichovém ústrojí), ochotně se nasákl do membránových kalhot a bundy a zkusmo též do menší části stanu a spacáku. Minuta ticha a pokračujeme. Po další minutě se s námi dávají do řeči tři sestupující rakouské děvy, které nás předtím na parkovišti viděly balit, než nastoupily na lanovku. Kdybych se během krátké debaty s nimi poléval zvětralým kelímkáčem, nebyl by v tom rozdíl. Díky této estrádě je můj program u Coburger Hütte jasný: Vytahuji bundu a kalhoty a scházím to k Drachensee alespoň vymáchat.

Dle Tondova předvýstupového brífingu jsem měl pocit, že u chaty se dáme doprava a za pět minut můžeme stavět stan. Jenže ono místo bivaku odvozujeme z jediné fotky, kterou má parťák v telefonu a na níž leží její autor ve spacáku a přímo před sebou má nádherný jehlan Sonnenspitze. Tato hora je sice přímo před námi, vypadá ale úplně jinak. Má se podobat špičatému Matterhornu, ale z našeho úhlu připomíná spíš pyramidu v Gíze. Marně Tonda šermuje telefonem s fotkou, hora se jen směje: "Jen stoupejte dál, pražští Pepíci!" Nezbývá než pokračovat mezi stádečky ovcí vzhůru, dokud se kopec nepřetransformuje. Stále je podmračeno, jsme ale tak vyndaní, že Zákopčaníka necháváme protentokrát v klidu. Nastoupaných tisíc metrů s osmnácti kily na zádech bolí na každém kroku. Po nějaké hodině dalšího hrabání výšky se ze Sonnenspitze konečně stává kráska z fotky. Slavnostně shazujeme krosny a hledáme místo pro stan. Najít mezi skalami, šutry a ovčími bobky alespoň metr souvislé trávy je ale nadpozemský úkol. Nakonec jakž takž přijatelně šikmou rovinu nalézáme a okamžitě stavíme příbytek. Že budu v noci spát na totální bouli mi v návalu únavy nějak uniká.

Navzdory všem předpovědím se slunce pořádně neukáže ani při západu. Upíjíme Tullamore, fotíme alespoň nějaké dlouhočasovky, a počítáme: Dvě západovky a jedna východovka za námi, na kartě ale žádná pořádná fotka. Padá tedy rozhodnutí vypustit zítra západovku u Eibsee a zůstat zde nahoře až do večera. I přes bídné podmínky si ale nadmíru užíváme krásu okolí, konečně jsme po dlouhé pauze na horách a je tu krásně! Sonnenspitze je vážně nádherná, pod ní pomalu tmavne hladina Seebensee a za ním se tyčí ohromný masiv Zugspitze. Ovce se ukládají ke spánku a cinkání jejich zvonků ustává. My toho máme po vyčerpávajícím výstupu také dost a s příchodem tmy zaléháme. Tonda ještě nařizuje několik budíků v průběhu noci na focení hvězd. Pokud mraky odejdou, hvězdná obloha s tímto panoramatem bude dokonalá. Já se obtáčím kolem hrbu přesně uprostřed mé karimatky a usínám.

neděle 7. srpna

Noc opět za moc nestojí, jsem polámaný jak mraveneček ze známé hitovky. Při prvním budíku o půlnoci nám kape na stan drobný déšť. To už snad ten Zákopčaník nemyslí vážně!! Při druhém budíku ve dvě ráno vykouknu ze stanu, abych zjistil, že všude kolem je mlha, protože ležíme uprostřed mraku. Focení hvězd se tedy nekoná a klademe si otázku, zda je možné, aby se slunce neukázalo ani ráno. Po té vší námaze předchozího dne by to bylo hodně kruté. Černý scénář se ale naštěstí nekoná a po budíku před pátou ranní je nad námi konečně vymetená obloha s posledními blednoucími hvězdami. Východní obzor u Zugspitze už začíná světlat a dole v údolí se ještě rozpouští poslední zbytky mlžného oparu. HURÁ!!! V návalu euforie pádíme ze stanu na stanoviště, tam hned otvíráme whisku a pak už si vychutnáváme první nesmělé paprsky slunce na východní stěně Sonnenspitze. Veškerá bída předchozích dní je zapomenuta a v naprostém laufu fotíme luxusní východovku.

Po snídani se nalehko jen s brašnami přesunujeme nad Drachensee a fotíme jezero s chatou. Slunce pálí a to mi připomíná, že jsem se zapomněl namazat. Radši se tedy potím ve své mikině High-Pointovce, jejíž šalamounský střih se postará o další extempore. Na obou stranách má totiž hned vedle podlouhlých kapes na zip další zipy na odvětrání podpaží. Právě když scházíme zpět k jezeru, zjišťuji že jsem ztratil mobil, zřejmě právě když jsem si jej místo do kapsy strčil do ventilačního otvoru. Jako na potvoru jsme dolů k Drachensee scházeli cik cak loukami mimo cestu, takže šance na nalezení je minimální. Dávám Tondovi svou brašnu a vyrážím těch cca 200 metrů k místu, kde jsem ho měl naposledy v ruce. Prozvánět se nemohu, mezi kopci není signál. Jako zázrakem ale telefon nacházím v trávě právě v místech, kde jsme opustili cestu a kde jsem ještě na pár metrech věděl, kudy jsme šli! Vítězně mávám na kumpána, který obtěžkán dvěma brašnami pomalu stoupá k chatě. Za deset minut už mě vítá na zahrádce s krásně vychlazeným pivem. Přiobjednávám slavnostní bratwursty a už se cpeme jako nádeníci. Zákopčaníku kde jsi, pojď taky na jedno! Cestou zpět ke stanu nás znovu vyšťavuje ten nekonečný stoupák od chaty a absolutně nechápeme, jakou silou vůle jsme ho včera zdolali s plnou polní.

Následují dvě hodiny zevlingu, po nich se ještě vypravujeme kousek nad náš bivak do sedla Drachenkopfu. Výhledy nestojí za nic, tak si alespoň děláme vzájemně portréty. Na západovku se přesunujeme na vyvýšené místo, odkud máme v záběru i krásně osvícenou západní stěnu Sonnenspitze, která by při pohledu od stanu byla schovaná za jihozápadním hřebenem. Večerní představení je z kategorie snů, sice chybí mraky, ale barvy jsou naprosto luxusní a na rozdíl od rána se vybarvuje i Zugspitze. Už teď je jasné, že výlet za to stál! Po deváté hodině pod prvními hvězdami dopíjíme poslední vodu, balíme stan, nahazujeme jen mírně odlehčené krosny a zapínáme čelovky. Na sestup se opravdu netěším. Zpět na parkoviště musíme pozvolnější, ale delší cestou přes horní stanici lanovky, protože ta prudká výstupovka by byla za tmy o ústa. Ze začátku jde vše dobře, trochu nás mrzí, že dokonalá hvězdná obloha nad námi se nekonala už včera, dnes už jsme ale byli příliš unavení na to, abychom náročný sestup odložili a počkali si nahoře ještě na hvězdy. Na Coburger Hütte jede slušná zábava, říkáme si ale, že to bez pití zvládneme až dolů a pokračujeme k Seebensee. Oběma se nám ozývají kolenní vazy, ramena pod popruhy bolí a potíme se i ve večerním chládku, ale pořád to jde. Ten pravý Mordor začíná až za Seebensee cestou na Ehrwalder Alm. Ta je absolutně nekonečná, místo aby klesala vine se pozvolna nahoru, po stranách jen les a za každou zatáčkou další stoupák. Tato vyčerpávající konstelace u mne vždy spolehlivě navozuje naprostou verbální demenci a nejinak je tomu nyní. Chudák Tonda šlape s kverulantem, blábolícím že s tímhle už opravdu končí, po návratu dá krosnu, stan i spacák na aukro a adieu! Dělíme se o poslední margotku a básníme o autě, ve které jsou vody, coly, piva, banány, klobásy, tyčinky a vůbec všechno. Konečně se objevují světla lanovky, od níž se ještě čtyřicet minut motáme na autopilota prudkou asfaltkou dolů k ehrwaldskému parkovišti. Patnáct minut po půlnoci na nás zablikají světla oktávky a sen se stává skutečností. Můj ty Tondo, my jsme to dali!

Po cole, čokoládě a banánech sedáme do auta a přejíždíme kam jinam, než zpátky na Geroldsee, které nám ještě něco dluží. A že bychom šli po příjezdu třeba spát? Ale kdepak, mezi jednou a půl třetí ranní ještě fotíme hvězdy. Teprve poté naprosto vyjetí padáme za vlast, já už nemám na víc než na sklopení sedadla spolujezdce, Tonda zvládne ještě pět kroků a skácí se na karimatku za auto.

pondělí 8. srpna

V šest hodin ráno vylézáme ze spacáku jako mátohy do mlžného rána. Na nejlepší místo nad jezerem dorážíme jako první, zanedlouho přichází ještě sympatický Francouz a po něm Němec bez kabelové spouště, jehož každý záběr doprovází dvouvteřinová samospoušť otravným pípáním. Zpočátku je hodně mlhy, s postupujícím časem před východem jí ale ubývá a nakonec je z toho krásná východovka. Jen ty hory v pozadí nejsou nasvícené, o to se slunce postará až večer. Do zkomletování všech naplánovaných lokací nám už zbývá jen Eibsee, takže po nezbytné kávě z vařiče vyrážíme opět na Grainau, kde odbočujeme k jezeru. Do večera máme času dost a únava z předchozí noci nás velmi rychle dohání, proto parkujeme na jednom z přírodních parkovišť a natahujeme se do stínu na karimatky. Tonda ihned tuhne, já ve dne spát neumím, takže to po hodině vzdávám, suším věci, píšu poznámky a cpu se klobásama s pivem z dovezených zásob. Je nádherně, na nebi ani mráček a parkoviště je brzy zaplněné. Po předešlém nočním martýriu jsme mírně smrdutí, takže volíme dřívější přejezd na Eibsee a zopakování sobotní koupačky. Daní za parné počasí je ovšem to, že k jezeru míří tisíce Němců, takže krátce po poledni nejen že jsou plná obě parkoviště na břehu, ale stovky aut stojí i podél silničního přivaděče. Představa davů nás vůbec nebere a naši malou expedici se tedy rozhodujeme zakončit západovkou u Geroldsee.

Kolem druhé hodiny přijíždíme do naší již málem domácké vesničky Gerold, avšak ani malé jezero neuniklo v tom vedru invazi vody chtivých návštěvníků. Se štěstím parkujeme auto na uvolněném místě, na retro koupališti jak z Rozmarného léta platíme po dvou Eurech babičce s pletením, popíjející lahváče, a konečně se chladíme. Během odpoledního překlepu se mi dělá mírně nevolno, což je nepochybně způsobeno kombinací klobás, čokolády a dalšího huntování žaludku, jemuž jsem se oddával v posledních hodinách. Doktor Tonda však v pravou chvíli přináší plechovku Kozla a jako mávnutím kouzelného proutku jsem po chvíli opět ve formě, připraven na poslední západovku. Po xté stoupáme známou loukou na naše značky a luxusní počasí přivádí k jezeru ještě dalších pět individuí se stativy. Jako poslední se nahoru vyškrábe, jářku je to tak, náš starý známý Slovák z prvního dne. Dnešní západ slunce je to nejlepší, co jsme zatím na Geroldsee zažili, rychle plníme karty a konečně na displejích poznáváme to pitoreskní místo, které jsme si našli na fotkách na internetu. Pytle pod očima máme jak po dvoudenním tahu, ale usmíváme se od ucha k uchu. A definitivně se rozřehtáme, když se odkudsi shora ozve notoricky známým hlasem: "Tak mládenci, slunce v duši." :)

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace